Nástrahy distanční výuky

Nejsem klasická učitelka, ale trenérka. Tak jako každý jsem si neuměla představit, že by se dalo učit, nebo dokonce trénovat on line. Doba covidová nás naučila věci dříve nepředstavitelné. Takže i my, trenérky aerobiku už půl roku trénujeme naše pubertální svěřenkyně přes obrazovku. Jaké má tento způsob klady a zápory?

Například vedu trénink, vysvětluji, opravuji chyby, motivuji a manžel přijde z práce. Chvíli mě pozoruje a uzná, že asi musím být vyčerpaná. Nenápadně se připlíží a mimo záběr kamery mi podává panáka slivovice. Začnu tedy pokašlávat a prohlásím, že se musím napít. Skloním se, nakloním, kopnu ho do sebe a trénink pokračuje. Jedná se o velkou výhodu, protože nemůže nikdo dorazit a provést kontrolu, zda nejsem v pracovní době pod vlivem návykové látky.

Nebo. Na jedné tréninkové jednotce mám sestry. I když v běžném provozu netrénují spolu, tady je to přípustné. Starší je šikovná, talentovaná a dříč. Mladší je ... prudič? Válí se po ségře, šťouchá do ní, staví se před kameru a dělá ptákoviny. Starší ji plácne. A teď to přijde. Najednou do záběru vlítne rozzuřený otec. Starší dceři flákne a vyhodí ji z pokoje. Mladší dceři flákne taky a zařve, ať valí cvičit. Zatřepe s ní a zmizí. Tento zážitek má dva plusy. Holky si sedly před kameru, objaly se, plakaly a utěšovaly se navzájem. Mají se rády. Ten větší plus je, že otec byl jen v trenýrkách. Tělo vymakané, svalnaté a potetované více než z poloviny. Jen jsem mlčela a zírala. Nebylo to špatný.

No a zápory? Skončil mi jeden trénink a za pět minut začíná další. Vypnu kameru, a protože mě strašně bolí břicho tak si prostě PRDNU. V ten moment se mi udělá zle, protože se ozve "Dobrý den paní Ivano." Jsem prostě netechnický imbecil. Místo kamery jsem asi měla vypnout mikrofon! Na druhou stranu to byl zřejmě první on-line prd v dějinách českého školství