Jsem žena!

Když mě ty chlapské práce tak nebaví. Ale opravdu strašně moc. Nechápu, že existují ženy, které umí vzít do ruky šroubovák, kleště, nebo třeba pilku, něco s tím udělají a nevypíchnou si oko.

Dala jsem inzerát, že chci prodat psací stůl z masivu. Ozvala se nějaká mladá mamina, že by měla zájem, a jestli je stůl rozkládací. Prý má malé auto. Neviděla jsem v tom žádný problém, tak jsem ji řekla, že ty nohy odšroubuji.

Stůl jsem překlopila na postel, protož mi moje technická stránka říkala, že když odstraním minimálně jednu nohu a stůl bude stát, nastane velký problém.

Každá noha byla k desce připevněna dvěma šrouby. Nebo vruty? Znám oba názvy, ale nejsem si jista, co z toho drží stůl pohromadě. Ale asi jsou to vruty, když je to zaVRTané do dřeva. Těžko říct.

Manžel mi kdysi domů pořídil modrý kufřík s nářadím, kdybych si jako něco potřebovala spravit, nebo tak něco a on u toho zrovna nebyl. V ten moment mi přišlo, že to je jako kdybych já jemu koupila pletací jehlice a vlnu. Kdyby mu náhodou byla zima, aby si uštrikoval svetr.

V kufříku jsem ovšem nenašla takové to šestihranné, čím bych mohla vyšroubovat ty věci. Tak jsem použila něco jako kleště, ale mělo to jenom jedno rameno a na něm dvě čelisti. Ty se daly rozvírat. Tak jsem tu věc nasadila na šroubovrt a točila. Zjistila jsem, že to nebude tak jednoduché. Po každém otočení o půl centimetru jsem to musela sundat, utáhnout, otočit, sundat … První mi trval dvacet minut! Osm kusů, to je… skoro tři hodiny?!

Musím změnit taktiku. Vyzkoušela jsem jiné nasazení, jiné úchopy. To půjde. Pustila jsem stopky. Druhý trval sedm minut. Jsem hvězda. Nakonec jsem to zmákla za hodinu. Došla jsem k přesvědčení, že každá žena, když má před sebou výzvu, zvládne ji.

A protože už jsem byla rozjetá v těch domácích mužských pracích, rozhodla jsem se, že zprovozním novou lampu, která, pro mě z neznámých důvodů, nesvítila. Vytáhla jsem návod. Jednoduché jako facka. První pokyn zněl, odšroubujte víko. Křížek na hlavičce šroubu mi naznačil, že musím použít křížák, jednu z mála věcí z kufříku, o kterých vím, k čemu slouží.

Záležitost minuty. Zírala jsem do vnitřností a začala být zoufalá. V návodu totiž psali, že mám dva bílé dráty spojit s něčím černým, co bylo uvnitř. Žádné bílé dráty tam ovšem nebyly. Dokonce tam nebyly ani žádné jiné volné dráty. Sedla jsem si na zem a začala nahlas brečet, že nechci být chlap. Nechci umět věci, které dělají muži. Nechci!

Doufám, že to neslyšeli sousedi.

Když jsem se vybrečela, sešroubovala jsem lampu do původního stavu a postavila na komodu. Přitom jsem si všimla, že je na zadní straně malý čudlík, který jsem předtím nepostřehla. Dala jsem ho do polohy zapnuto, strčila koncovku drátu, nebo vidlici, nebo jak se tomu říká, do zásuvky. Cvakla jsem vypínačem a bylo světlo. Jsem šikovná.

Postřehla jsem, že je třeba zasunout vidlici úplně na doraz. Pokusila jsem se odsunout komodu, abych měla lepší přístup. Nešlo to, tak jsem zabrala víc. Keramický anděl, kterého jsem neprozřetelně nechala na komodě, spadl.

Po celém obýváku byly kusy anděla, v plovoucí podlaze bylo několik kráterů, komoda odřená na dvou místech a skleněná dvířka naprasklá.

Opět jsem se sesunula k zemi a začala nahlas brečet. Bez fantazie jsem opět řvala, že nechci být chlap. NECHCI! Jsem žena. A to se vším všudy.