Kapitola 69

Kapitola 69

Džejn

"Fakt ho zabiju! Hajzl jeden! Co jsem komu udělala, že jsem pořád tak ve sračkách? A když říkám ve sračkách, tak to jsem ještě slušná!"

Vztekám se, křičím a naštvaně gestikuluji. Mrknu na Lenku a vidím, že i přesto, že se známe asi sto let, má vyvalené oči, otevřenou pusu a napjatě pozoruje můj herecký výkon. Když vidím, že se nemíní ptát, co mě tak vytočilo, pokračuji ve své litanii.

"Všechno zničí, dělá ostudu, spoléhá na svou roztomilost a myslí si, že mu všechno projde!"

Zmlknu a otočím se na Lenku. "To tě sakra vůbec nezajímá, co se děje, nebo kdo mě tak vytočil?

Ta mrcha se začne usmívat a pak přejde do hlasitého smíchu.

"No vzhledem k tomu, že teď nemáš žádného chlapa, tvou nadřízenou je pořád Žofka, vychází mi, že tě tak rozčílil Thor. Můžeš mi teď v klidu říct, co se stalo, že tak sprostě nadáváš na svou jedinou a celoživotní lásku?"

Ta je drzá. Neuvěřitelné. Mrcha jedna.

"Jo no, máš pravdu," spustím neochotně. "Ale musíš uznat, že dramatický začátek vždy víc zaujme."

"A tak to samozřejmě ano." Směje se, v klidu si sedne na křeslo a natáhne nohy na konferák. Normálně bych ji vynadala, ať okamžitě ty svoje smradlavé hnáty sundá z mého stylového stolku, ale teď mi to nepřijde tak důležité, abych na to poukazovala.

"Víš, jak jsem pořád přemýšlela nad tím, že si koupím robotický vysavač?" podívám se na ni a vidím, že pokyvuje hlavou, ale nemíní se zapojit do nějaké diskuze o výhodách a nevýhodách této vymoženosti.

"No tak jsem si ho koupila. Je to zázrak! Naprostý. Jako fakt mi trvalo jen chvíli, než jsem se ho naučila naprogramovat, a teď mám doma tak uklizeno, že se dá jíst i z podlahy. Paráda."

"Jo to vidím. A když už jsme u toho, kde máš ten svůj nádherný bílý koberec? Pokud si pamatuji dobře, sháněla jsi ho asi rok a nesměla jsem na něj šlápnout, abych ti ho náhodou nezamazala." Pátravě zvedne oči a mám pocit, že tam vidím trochu jízlivosti.

"No to je právě ono. Brzy jsem si myslela, že mám všechno logisticky zmáknuté. Zvednutí židlí, květináčů a ostatních věcí, které Jeanovi překážely v práci."

"Počkej, počkej. Jak Jeanovi? Ty jsi ho tak pojmenovala?"

"No samozřejmě. Přece nemyslíš, že já bych si robotického sluhu pojmenovala třeba Bobík?"

Nečekám odpověď, protože na to nemá co říct. Učitelka jedna přemoudřelá.

"Včera jsem přišla domů a hned jsem Jeana vzala, že ho vysypu a vyčistím, aby byl zase připraven k akci. Pořádně jsem se nepodívala a najednou jsem v ruce držela něco nechutně mazlavého, kluzkého a smradlavého. Ten malý hajzlík se vysral pod stůl, protože přece nebude čekat, až panička přijde a vyvenčí ho, že? No, a protože Jean byl naprogramován, aby uklízel, tak uklízel. Hovno bylo v každé jednotlivé drážce rotačních válečků, a že jich tam je. V nádobce na prach. Viděla jsi někdy hovno obalené v prachu? Držela jsi něco takového v ruce? Měkký hnus! Na omak celkem příjemné, ale když to chceš z vysavače vytáhnout, jemný prachový obal praskne a najednou máš v ruce mazlavé, smradlavé."

"Hovno!" Vykřikla Lenka, a smála se, až se zajíkala.

"Jo. A víš jak je tam takový ten kartáček, který hrne bordel do vysavače? No tak každé jednotlivé vlákno bylo zahovněno. Nesměj se mi, ty kravko. Skoro hodinu jsem to čistila. Hadrem rukou, párátkem. Málem jsem se do těch hoven ještě poblila. No a ten můj nádherný kožešinový, bílý koberec? Prát se nesmí a zkus donést do čistírny koberec, na kterém je pravidelný, hnědý, nechutně páchnoucí vzor."

Teď už jsem se smála i já, protože když si člověk odmyslí, že se to týká jeho, je to vtipný zážitek.

"No ty máš s těmi exkrementy pořád nějaké problémy drahá."

"Já? No dovol? O čem to zase meleš?"

"Tak schválně. Co ti říká ... Marek?"

Dlouho mlčím a ani nemrknu. Ne že bych si nevzpomněla, to naopak. Marek byl nádherný kus chlapa. Chytrý, úspěšný a měl o mě zájem. Nějakou dobu jsem dělala, jako že mě ale vůůůbec nezajímá, než jsem kývla na první rande. Rychle následovaly další schůzky. No a pak přišlo větší sblížení. Marek mě pozval k sobě domů, že uvaří a uděláme si krásný a romantický večer. Konečně se vším všudy.

Přišla jsem v decentně sexy šatech, které naznačovaly a vybízely k akci, ale samozřejmě přiměřeně, nejsem žádná běhna.

Marek byl nadšen a večer probíhal skvěle. Kuchař byl opravdu famózní. Víno naléval skvělé. Musela jsem se hlídat, abych si neřekla o přídavek. Naštěstí jsem si uvědomovala, že velké množství jídla, byť sebechutnějšího, potlačuje sexuální touhu a výkonnost. A to nejen u mužů.

Po večeři jsem se zvedla, že si odskočím. Chtěla jsem být připravena na vše a neobávat se nepříjemných vedlejších vlivů.

Na záchodě o velikosti mého obýváku jsem si sedla, a se zájmem prohlížela zařízení. Dřevěné sošky Budhy evidentně patřily do stejné kolekce se stojanem na časopisy a držákem na toaletní papír, ve tvaru sloní hlavy. Jeden výklenek na sušené květiny. Naproti identický, ale tam byl naskládán toaletní papír. Ale ne nějaký obyčejný Harmasan. Vzory jaké jsem v životě neviděla. A jednotlivé role byly uloženy tak, že na první pohled tvořily umělecké dílo hodné Dalího.

Když jsem si doprohlédla tu výstavní síň, zvedla jsem se, spláchla a provedla rychlou kontrolu.

Sakra. Mísa nebyla prázdná. Vše co jsem vytvořila, tam plavalo obaleno papírem. Sice luxusním, ale pohled to fakt nebyl hezký.

Trhám další várku papíru, a hážu ji do mísy. Rychle spláchnu, a nic. Papír zmizel, ale zbytek pořád plave. Do prkna už! Další a větší várka. Zase nic. Ještě ten jeho zámecký hajzl ucpu a vyplavím mu barák fekáliemi. Co mám dělat? Rychlé přemýšlení. Nezbývá mi nic jiného, než vše zatlačit do potrubí, kam to patří. Klekám k míse, ruku obalenou v hajzlpapíru jako mumie, a obsah se snažím protlačit do trubky. Chce se mi zvracet a najednou se ozve lehké zaťukání na dveře.

"Džejn, jsi v pořádku?"

No pokud pominu to, že mám hlavu v záchodové míse, v ruce hovno a silně dávím, tak vlastně ano.

Když se vše podařilo, asi deset minut jsem si myla ruce voňavým mýdlem a téměř vroucí vodou. Vrstva krému se nechtěla vsáknout a parfém, který požívám jen na výjimečné situace, nepřekryl ten nepříjemný odér.

Večer dopadl tragicky. V momentě, kdy se Marek zeptal, jestli něco necítím, a pak zamračeně dodal, že když se mění tlak, jsou cítit kanály, jsem se zvedla s omluvou, že jsem na něco zapomněla a prchla jsem.

Tak skončil můj vztah s panem Božským.

"Marek? O jakém Markovi mluvíš?"