Každý rozumí vínu

Kamarád během karantény potřeboval krátkodobou výpomoc do vinotéky. Každý rozumí vínu, jsem si pomyslela se slibem, že ho v tom nenechám.

Je to jednoduché. Mám svoje litry odpité, všechny sudy s vínem jsou popsané, znalost malé násobilky mi stačí.

Šlo to, víno se točilo. Ovšem do momentu, než přišel zákazník a chtěl Tramín červený. Začala jsem chodit podél sudů s červeným vínem a hledala. Do prdele musí tady být. Viděla jsem ho. To fakt není možné. Jsem slepá, či co? Po chvíli zákazník říká "Vy ho nevidíte?" "Ne, ale před chvílí tu bylo." "No to musíte jít víc doleva." Otočím se, a udělá se mi zle. Jsem trubka, každý blb ví, že Tramín červený je bílé víno. Tak jsem ho načepovala s vysvětlením, že jsem tam jen chvíli a neorientuji se. Doufám, doufám, že mu nedojde, že jsem ho hledala v červených vínech a že su blbka. Nic neřekl a s úsměvem na líci odešel.

Nemůže už se stát fakt nic horšího. Chyba lávky. Za chvíli došel pán asi tak v mém věku, a oznámil mi, co chce. V klidu a bravurně spočítám 1,5 litru vína, k tomu plastová láhev. "Sto jedenáct korun" říkám s úsměvem. "Vy jste zdražili?" "Pokud vím, tak ne. Proč se ptáte?" Chvíli se na mě upřeně díval a povídá " Lojza ode mě chce vždy sto deset korun." Rychle si to v duchu spočítám znovu. Litr a půl po sedmdesáti korunách, lahev šest, to je prostě sto jedenáct. Tak mu s klidným úsměvem zopakuji konečnou sumu. Dívá se ledovým pohledem, který mu bez mrknutí oplácím. Nebude se mnou dědek orat. Po opravdu dlouhém tichu pronesl " Vy jste učitelka, že?" Pomalu na pult vysázel celou sumu v mincích. Přitom vidím, že má v peněžence papírovky. Je mi naprosto jasné, že kdyby ještě existovaly padesátníky, tak mi je tam taky vysází.

Jediné, co se mi v hlavě honí je, abych si zachovala důstojný a klidný výraz a hlavně, jak moc se už těším, až budu zase učit děti.