Můj tlustý život. Část druhá.

Pak přišla puberta a první platonické zamilování. Bylo to v sedmé třídě, a objektem mého zájmu byl jistý Petr, který k nám úspěšně propadl. Byl to takový ten typický grázlík ze sociálně slabé rodiny, drzý, z poslední lavice, a netuším, proč to byl zrovna on, ale vzhledem k tomu, že se do něj zabouchla i moje nejlepší kamarádka, asi stál za hřích. :-D Ne, že bych se snad domnívala, že by mi mou bezmeznou lásku oplatil, byla jsem přece ta tlustá, které spolužák Kropáček vymyslel přezdívku "Sudoválec" (děti jsou poklad), ale stejně ho hned sbalila Hermína z béčka, takže to bylo jedno. A mimochodem, Hermína byla kvůli němu později asi dvakrát na potratu, takže milý Petr byl asi naprostej kretén. S kámoškou jsme tenkrát pár měsíců trávily čas stopováním jeho zeleně svítící bundy po sídlišti, ale to bylo tak všechno.

Na mé hubnutí to zamilování ale asi vliv mělo, protože brzy na to přišla první Sadská. To byla ozdravovna pro tlusté děti od 6 do 18 let. Městečko Sadská je nedaleko Nymburka a myslím, že hodně mých stejně postižených vrstevníků si ho bude podle ozdravovny pamatovat. Bylo to zdravotnické zařízení, takže se o nás tlusté děti staraly hodné zdravotní sestry (až na uječenou nepříjemnou Růženu), které nám "vtipně" říkaly Otylky. Obnášelo to šest týdnů pobytu za zamřížovanými okny v dětském kolektivu bez návštěv kohokoli. Dieta nebyla krutá, ale každodenní poobědová pošta se neobešla bez rozřezávání obálek, kdyby náhodou někoho zvenku napadlo nám poslat třeba sladkou placatou žvýkačku, nebo nedej bože nasypat do obálky cukr. A pošta taky nebyla zadara. Za pohled pět dřepů, za dopis deset, jinak vám je nedali. Nebylo to tam špatné, mám na to hezké vzpomínky, v podstatě to byl takový tábor, jen byly na oknech mříže, a navíc se tam vyučovalo jako ve škole, protože turnusy po šesti týdnech jely po celý rok. První hodina ráno byl tělocvik, další tři hodiny normální učení. Nejtlustší dítě, které si odtud pamatuju, byla jistá Maruška z nedaleké vesnice, která měla ve čtvrté třídě 90 kg. Vždycky jela do Sadské, tam zhubla, pak přijela domů, babička ji zpátky vykrmila, aby se tam za rok vrátila zpátky.

Když mě ve třinácti letech v Sadské paní primářka Drozdová poprvé na podzim 1980 přivítala, vážila jsem 78 kg. Spočítala mi tehdy, že bych dle své tělesné konstituce měla vážit kolem 52 kg. První pobyt měl výsledek mínus 8 kilo. Podruhé jsem tam jela znovu dobrovolně v létě 1982, těsně předtím, než jsem nastoupila na střední školu. Výsledná váha po obou pobytech byla 62 kg. To bylo nejmíň, co jsem ve svém "dospělém" životě vážila. Dlouho mi to sice nevydrželo, postupně jsem kila zase nabírala, ale to období bylo fajn, kluků, co mě navzdory předpovědím rodičů chtěli, bylo dost. Nevím proč, ale tehdy jsem dodržovala pravidlo, že mě žádný můj kluk nesměl vidět jíst. Asi aby si mysleli, že jsem éterická víla, která jídlo k životu nepotřebuje nebo co. :-D Tohle pravidlo jsem porušila až později, když jsem se v roce 1985 seznámila se svým budoucím manželem.

Vážila jsem už zase zhruba stejně, jako když jsem poprvé nastupovala do Sadské, tedy kolem osmdesátky. Mám postavu typu hruška, takže stehna a zadek se daly docela dobře skrýt pod sukni, kalhoty jsem v té době už nenosila, a zadek jsem kryla sakem. Byla móda vycpaných ramen, což taky pomáhalo, takže jsem zdaleka nevypadala špatně. Sice ty pobyty v Sadské byly dobrovolné, ale všechno to, co nás tam o hubnutí a stravě učili, se doma dalo těžko uplatňovat. Tátova chuť se kvůli mně nezměnila, takže dietní vaření doma nepřipadalo v úvahu, dělej si to, jak chceš, dítě, ale nějak prostě zůstaň hubená. Vařit jsem neuměla, máma mě do kuchyně nepouštěla, natož aby mě učila vařit. Když už jsem v té kuchyni být musela, dostala jsem pokyn z obýváku "pískej", aby bylo zjevné, že tam nic neužírám. Trochu teror, škoda, že tehdy nebyly linky bezpečí, už bych ji vytáčela. :-)

Můj budoucí manžel mi od začátku tvrdil, že mě miluje. Ha! Pro mě na jednu stranu skvělá zpráva, na druhou stranu nepochopení. Proč mě miluje? Za co? Co na mně může milovat? Následek mých tříhodinových školení o životě. Moje cena je nula, takže kdokoliv, kdo mě chce, mě bude mít. Na mně nezáleží, jestli já ho miluju, nebo ne, je přece fuk, hlavně, že mě chce on. Asi tak vypadalo v té době mé podvědomé uvažování. Jeho časté ujišťování, že mě má rád takovou, jaká jsem, mě ukolíbalo do té míry, že jsem přestala sledovat váhu. On byl hubený, jeho ani nenapadlo, že když mi bude tohle říkat, nedopadne to s mojí váhou dobře. Byl první, kdo mi něco takového opakoval, aby mě ujistil o své lásce. A já mu uvěřila a poprvé v životě váhu neřešila.

Po maturitě v červnu 1986 jsme spolu jeli na dva týdny na chalupu, kde jsem se vlastně poprvé dostala do kuchyně. Napsala jsem si pár receptů a čtrnáct dní nevylezla z kuchyně a z postele. :-D Když jsme se vrátili domů, otec mě ve dveřích málem nepoznal. Přibrala jsem tam snad 10 kilo. Na podzim šel můj budoucí manžel na vojnu. Pravidelně jsem za ním jezdila, ale jinak jsem byla domácí puťka. Do práce, z práce v kanclu, dva roky v podstatě jen doma. Když mě opět popadlo hubnutí, odjela jsem tehdy v rámci své dovolené na tři týdny do proslulých hubnoucích Lázní Lipová, kde jsem shodila asi 8 kilo. To mi bylo dvacet let. Výslednou váhu 92 kg jsem si udržela až do prvního těhotenství.

Jak známo, těhotenství hubnutí příliš nepomáhá, takže když jsem jela v říjnu 1988 do porodnice, měla jsem 110 kg. Domů jsem se vrátila po týdnu v porodnici se 100 kily. Muž se akorát vrátil z vojny (brali jsme se kvůli těhotenství půl roku před jeho návratem), a za pár týdnů mu začala moje tloušťka vadit. Byli jsme mladí, chtěl chodit na diskotéky, po dvou letech vojny si myslel, že si bude užívat, jenže já měla doma mimino a vážila sto kilo. Nosil mi domů zázračné diety od kamarádů, ale nakonec to vzdal. Pořád mě měl rád, a když viděl, že se kvůli tomu akorát hádáme, vykašlal se na to.

Já ale ne, to dá rozum, pořád mě to štvalo, bojovala jsem s tím celý svůj život, takže když se naskytla příležitost opět na hubnoucí pobyt, využila jsem toho. Známosti mé tetičky (stejně jako já nebyla žádná vychrtlina) neznaly mezí. :-D Dostala jsem se na šestitýdenní hubnoucí pobyt na interním odd. nemocnice na Karlově náměstí. Psal se rok 1990 a experimentům se meze nekladly. Tamní hlavní lékař, později poměrně známý obezitolog, na nás tlusťoškách zkoušel nové metody.

Například nám nechal na tehdy velmi vzácné magnetické rezonanci v IKEMU změřit tuk ve stehnech, a pak jsme si celou dobu pobytu musely večer mazat stehna nějakou mastí a balit si je do igelitu. Na konci hubnutí jsme opět zamířily do IKEMU na měření, ale jestli to mělo úspěch, těžko říct.

K jídlu pan doktor svým pacientům nechal vyrábět sušené jídlo ve Vitaně, které jsme celou dobu pobytu musely jíst. Bylo fakt hnusné, strašně smrdělo. Ráno hrnek sušené "kávy" nebo "kakaa", při kterém jsem musela mít zacpaný nos, abych ho byla schopná vypít naráz. V poledne sušená polévka, kterou jsme si vařily na dvouvařiči a musely do ní nacpat půl kila česneku a kmínu, aby měla vůbec nějakou chuť, a večer něco jako huspenina. Ostatní čtyři pacientky to byly schopny jíst, polévaly si to octem a sypaly cibulí, ale já to jíst nemohla. Místo toho jsem si koupila pytel jablek a jedla místo toho jablko. Z dnešního pohledu naprostá výživová hrůza. K tomu hodina denně cvičení, odpoledne vycházky, jinak v postelích v nemocničním pokoji a nekončící diskuse o jídle. Na víkend nás pouštěli domů, a buď jsme si mohly vzít s sebou ty sušené hnusy, nebo jsme směly za ty dva dny sníst jedno celé grilované kuře. :-D Jediné, co mi z tehdejšího pobytu zbylo, je recept na domácí chleba od paní Boženky, který občas upeču dodnes. :-D Bylo nás tam pět ženských. Jedna z nich, manželka řezníka a sama řeznice, měla na začátku pobytu pro mě tehdy neuvěřitelných 140 kg. Já něco málo přes stovku, takže jsem si tam přišla skoro hubená. :-D Odcházela jsem opět o nějakých osm kilo lehčí.

Jak šel čas, zase jsem přibrala, ale určitě proběhly nějaké další neúspěšné pokusy o hubnutí, pořád jsem to řešila, ale úspěchy nic moc. Když byly dceři tři roky, pokoušeli jsme se o druhé dítě, ale tentokrát to už nešlo. Nejspíš kvůli váze. Když jí bylo pět, dotáhla jsem to na 123 kg. Tehdy jsem si řekla, že jsem vlastně něco jako drogově závislá na cukru, a že by to chtělo psychiatra. :-D Byl to rok 1993 a mně bylo krásných 26. Sebrala jsem odvahu a brýle, jak mi doporučili při objednání do psychiatrické ambulance, a vyrazila. Jak se ukázalo, brýle jsem měla mít kvůli vyplňování několikastránkového dotazníku, který jsem dostala v čekárně plné bláznů, tudíž mi mé brýle na dálku byly k ničemu. J Dotazník jsem vyplnila a posadila se naproti psychiatričce. Když jsem jí řekla, o co mi jde, nevyhodila mě, ale poslala mě k psycholožce, která seděla ob dvě ordinace vedle, a náhodou se zrovna zabývala hubnutím a měla na mě hned čas. Náhodička. :-)

Strávila jsem u ní dvě hodiny, vyprávěla jí celý svůj dosavadní život, jako jsem to napsala teď vám, a celé jsem to probrečela. Vlastně poprvé jsem někomu řekla, co cítím, a poprvé to někoho zajímalo.

Psycholožka mě hodně motivovala. Chodila jsem k ní každý týden ve stejnou dobu, vždycky ve čtvrtek v poledne hned na váhu, pak k ní do ordinace se sešitem, do kterého jsem si psala, co jsem celý týden jedla, a tři čtvrtě hodiny jsme si povídaly. Kila šla dolů jako po másle. Když jsem dohubla na nějakých 110, naučila mě cvičit kalanetiku. Skvělé cvičení, u kterého jsem se nepotila a formovala se mi postavička. Postupně jsem zhubla na 92 kilo, tedy nějakých pětatřicet mínus. To byl první závratný úspěch. Ale ke konci už to šlo hodně ztěžka. Postupně nadšení vyprchalo, a přestože jsem si říkala, že už nesmím nikdy dopustit, abych nabrala zpátky, závislost na sladkém jako vždycky zvítězila. A do toho přišlo další těhotenství. Tentokrát to nebyla náhoda, dohodli jsme se s manželem, že to zkusíme, aby měla dcera sourozence. A povedlo se nejspíš hned ten první den. :-) No... a s hubnutím byl konec.

Sice jsem k psycholožce ještě nějaký čas chodila, ale když mi řekla, že za celé těhotenství smím přibrat maximálně o to dítě a plodovou vodu, což odhadla na nějakých pět kilo, totálně mě odradila. V té době už jsem měla nahoře nějaká dvě kila, takže představa, že budu znovu hladovět... Těhotenství bylo jediné období, kdy na mě moje matka neustále nehulákala to svoje "nežer", a já nechtěla mít neurotické dítě. To se mi naštěstí povedlo, syn je pohodář. J Už předtím jsem si občas dopřála nějakou tu sladkost, ale protože mi pokaždé hrozilo čtvrteční vážení, byla jsem schopna celou středu nejíst a jen pít čistou vodu, abych ve čtvrtek nevážila víc. To jsem v těhotenství dělat nechtěla, takže jsem jednou na kontrolu prostě nešla. Jestli byla paní psycholožka dobrá ve své profesi, musela vědět, proč. Neozvala se, nechala to na mně.

A tak jsem přibírala raketovou rychlostí. Nepamatuju se, kolik jsem vážila, když jsem šla rodit syna, tehdy byly osobní váhy jen do 120 kg, větší se nedala koupit, ale vím, kolik jsem vážila, když byl synovi rok. Měla jsem 130 kg. Jojo efekt jako vyšitý.

Zkusila jsem se pokorně vrátit ke své psycholožce, ale tentokrát to mělo rychlý průběh. Přesně podle hesla "dvakrát do stejné řeky nevstoupíš" jsem u ní rychle skončila. Už mě nemotivovala, neměla šanci, nebylo to nic nového, chtěla pořád to samé, a já už to nedokázala splnit.