Můj tlustý život. Část třetí.

Po mateřské jsem se vrátila do práce, a v roce 1997 vstoupila do klubu XXXL. Tenkrát jsem si říkala, že když už jsem tlustá, tak budu tlustá organizovaně. XXXL byl klub, který založili dva tlouštíci, kteří se spolu sešli v komparzu natáčení filmu Sedm hladových. Hráli v něm všichni tehdejší tlustí herci včetně Petra Novotného, ale potřebovali i neherce, a tak se ti dva po natáčení domluvili, že bude fajn, když se tlustí jako oni budou mít kde scházet a vyměňovat si zkušenosti, a založili klub. Byla to krásná doba. Poznala jsem tam kamarádky, které mám dodnes, a pochopila jsem, že v tom nejsem sama. Jezdili jsme na různé výlety, pořádali "sportovní" akce, třeba pravidelný turnaj v Člověče nezlob se, nebo jsme cvrnkali kuličky na stolech, jezdili nakupovat do prodejen s velkými velikostmi, a poprvé po letech jsem s nimi byla v bazénu. Taky jsme ze známosti chodili na natáčení tehdy slavných Novot Petra Novotného, dodnes mi občas někdo řekne, že mě viděl v publiku, protože to v noci opakují. Kameraman nás měl rád, není nad rozesmáté tlusté obličeje. 

Ale tam mě samozřejmě nikdo k hubnutí nemotivoval. Spíš naopak, na všech akcích jsme hodovali a radovali se ze života. Rozesmátá skupina tlouštíků, která se po pravidelném měsíčním setkání nahrnula do jednoho vagónu metra, bavila i všechny ostatní cestující, a nikdo nic neřešil. Horší to bylo, když byl člověk sám. Zlé nebo dokonce znechucené pohledy lidí jsou samostatná kapitola mého života. Kolikrát jsem ve své odbojné povaze i na někoho, kdo blbě čuměl, vyplázla jazyk, ale to bylo spíš výjimečné. Je zajímavé, kolik lidí má na ulici potřebu vám sdělit, že jste tlustá. Já to asi nevím, nevšimla jsem si. :-D Nejhorší ze všech jsou starší tlusté ženské. Ty si do mě zřejmě promítaly svou nejhorší noční můru a byly rády, že to samy ještě tak daleko nedotáhly, ale na to si holt tlustý člověk zvykne. Pamatuju, jak jsem jednou šla po chodníku, a několik ožralů v projíždějícím autě neváhalo, a z okýnka na mě řvalo něco o obludě nebo monstru, už si ten výraz přesně nepamatuju. Problém byl pořád stejný a váha pomalu ale jistě rostla. Čím dál tím horší pohyblivost, nedostatek oblečení v obr velikostech, doma taky nic moc, sex už byl spíš námaha než zábava, a měla jsem výčitky kvůli dětem, že se za mě musí stydět, prostě mě to štvalo a pořád jsem to chtěla nějak vyřešit.

Někdy v té době jsem si poprvé koupila časopis Astro, díky němuž jsem se začala zajímat o ezoteriku všeho druhu. Napadlo mě, že by v ní mohlo být řešení mých problémů, nebo bych je alespoň díky tomu mohla pochopit, takže jsem se šla nejdřív zeptat astrologa, jestli mám tu svojí tloušťku někde napsanou ve hvězdách. "Víte, ti Býci bývají většinou takoví masitější," bylo všechno, co mi o mé tloušťce za 1000,- Kč řekl, zato mi prozradil, že jsem chytrá. No, to je mi platný... zhubnout mi to nepomohlo. Kartářka mi předpověděla, že se dožiju vysokého věku, a na základě toho předpokládala, že asi zhubnu. No... bylo to fajn, ale bylo to drahé. Překulilo se nové tisíciletí a postupně mě to pátrání stálo ještě hodně peněz. One Brain byl první, pak výlety do minulého života u Borise Jaroše, jeden za 2000,- Kč, celkem jich bylo asi pět. Výsledek nula nula prd. Dva roky jsem chodila na Akademii nové slovanské spirituality, což byl jeden víkend měsíčně, kde probíhaly meditace a přednášky ze všech možných ezo oborů té doby, ale na konci jsem pochopila, že přes duši se můj problém nevyřeší. Tou dobou už jsem měla nějakých 140 kg, dohnala jsem řeznici Janu z Karláku.

Tenkrát jsem si řekla, že už na to kašlu. Že je to asi můj osud, a nemá cenu to dál řešit. Jenže pak jsem si asi v roce 2006 koupila noviny, na jejichž titulní straně byla reportáž o nové operaci, která pomáhá s hubnutím. Tehdy už dlouho existovala bandáž žaludku, tzv. kroužek na žaludek, znala jsem pár lidí z klubu, co na ní byli, zhubli, ale všichni ji nakonec "přežrali". Dneska se to nahradilo tzv. plikací, což není kroužek, ale žaludek se stočí jako palačinka dovnitř a zašije se, čímž se sníží jeho obsah, ale efekt to má asi stejný, jen se to dá při problémech na začátku zpátky rozmotat, což je výhoda. Věděla jsem, že to není nic pro mě, já nejedla moc, nepřejídala jsem se, jedla jsem hlavně pořád to prokleté sladké, a na to je bandáž nebo plikace málo.

V novinách ale psali o nové operaci, což byl bypass tenkého střeva. Zmenšení žaludku, a zároveň zkrácení tenkého střeva zhruba o metra a půl. Je to poměrně složitá operace, ale zkrácením střeva se docílí toho, že se ze snědené stravy nevstřebá tolik živin, a člověk tím hubne o to rychleji. Má to samozřejmě i negativní efekty, protože se tak dobře nevstřebávají ani vitamíny a minerály, které se pak musejí celý život sledovat a uměle doplňovat ve větším množství. V novinách ale psali, že je to zázračná operace, a že to dělají v nemocnici na Homolce, a tak jsem si řekla, že je to možná ono, že je to ten zázrak, na který celý život čekám, a vypravila jsem se u nás kousek od domu do nově otevřené obezitologie Iscare.

Tam mě nejdřív poslali k psychologovi, změřili mi metabolismus na kalorimetrii, a když jsem přišla poprvé k jejich doktorce, první, co na mě vybafla, bylo, že jí zrovna nedávno zemřel pacient stejně starý a tlustý jako já. No přivítání jako víno. Další informace byla, že to, co chci, oni nedělají, že to je operace, co se dělá jenom v Americe, je nebezpečná, a jestli chci, že mi udělají bandáž. Tak jsem se odpoklonkovala, a nevím proč, vzdala jsem to. Asi jsem zapomněla, že v novinách psali, že to dělají na Homolce, prostě mě to odradilo. Jediné, co mi z téhle anabáze zůstalo, je psycholog, ke kterému chodím dodnes.

Dál jsem pomalu přibírala, až jsem se dostala na 160 kilo. Jen jednou, a to v létě roku 2007, jsem zásluhou platonické lásky ke zpěvákovi jisté hudební skupiny zhubla deset kilo, ale to mi samozřejmě nevydrželo. Cestou ezoterickou jsem pochopila, že to, co si tím sladkým nahrazuju, je láska. Zřejmě ji neumím ani přijímat ani dávat. Hlavně ne skutečným lidem. To jedno platonické zamilování mi řeklo víc než léta studií psychologie. Nevím, jestli to bylo tím dětstvím, nebo jsem se tak prostě narodila, ale vědomě jsem s tím nic udělat nedokázala.

V roce 2010 jsem se rozhodla, že to zkusím znovu. Mezitím jsem o té operaci četla trochu víc, podstoupila ji známá právnička Klára Samková, která sice psala, že jí po operaci bylo dost špatně, vypadávaly jí vlasy, trpěla, ale nakonec zhubla a drží si to dodnes. Řekla jsem si, že to teda zkusím. Tentokrát už jsem šla rovnou na Homolku. Poslali mě na několik vyšetření, a jako poslední byla psycholožka. Vyplnila jsem dotazník o svých jídelních zvycích, nelhala jsem, protože když jsem odcházela od rodičů, řekla jsem si, že lhaní bylo dost, že jsem dospělá a už nikdy nikomu lhát nemusím. Bohužel, závěr jejího vyšetření byl, že na tu operaci nejsem vhodný kandidát. Jsem totiž tzv. "sweet-eater", jak mi prozradila, neboli česky sladkožrout. Pro tyhle lidi operace není vhodná, protože zmenšením žaludku a střeva se problém vyřeší jen na chvíli. Pokud se pacient vrátí zpátky ke svým zvykům, zase kila nabere. Dávala mi jako příklad pána, který po operaci zhubnul 60 kg, ale pak zase začala přibírat, a posléze přiznal, že pije čokoládovou polevu. Závěrečná konzultace u operatéra už byla jen formalita, ačkoliv on mi řekl, že když si někde seženu kladný posudek od jiného psychologa, že mi tu operaci za půl roku klidně udělá. Jenže to mi přišlo na nic, když se na to nehodím, tak jsem to opět vzdala. Tam mi poprvé řekli, že mám cukrovku, pak se přidal vysoký tlak, klasický metabolický syndrom, který nakonec potká každého tlustého.

Roky utíkaly, rezignovala jsem, kila pomalu přibývala, a o operaci jsem pořád ještě přemýšlela. Když mi jednou při chůzi ruplo v koleni, vyděsilo mě to. Nemělo to žádné větší následky, chvíli jsem kulhala a spravilo se to, ale mělo to na mě vliv. Rozhodla jsem se, že na to kašlu, že tu operaci prostě zkusím, i když nejsem vhodná kandidátka, protože představa, že si někde zlomím nohu, zůstanu ležet, a už se nikdy nezvednu, byla hrozná. Nechtěla jsem hubnout kvůli tomu, aby mi to slušelo, to mi bylo v podstatě jedno. Už jsem byla šest let rozvedená, děti dospělé, nikoho jsem nehledala. Šlo mi jen o to, abych jednou nezůstala dětem na krku, a doufala v nějaký zásah prozřetelnosti, který mi pomůže to dokázat a váhu udržet.

První pokus po delší době byla na jaře 2016 OB klinika. Tam mě od operace asi nejvíc odradila další paní psycholožka, která mi říkala, že plikace je pro mě to jediné a nejlepší. Bohužel, bypass tenkého střeva, o kterém jsem byla přesvědčená, že jediný mi může pomoct, tam nedělali. Měli na výběr buď plikaci, nebo operaci o něco drastičtější než bypass, a to biliopankreatickou diverzi, kterou ještě ke všemu dělali bůhvíproč řezem, nikoli laparoskopicky. Do toho se mi fakt nechtělo, představa, že mi rozříznou břicho, a jak se to bude hojit, byla děsivá.

Další pokus proběhl v březnu 2017, to jsem se přihlásila do nějaké americké studie, jela jsem kvůli tomu do Ostravy Vítkovic, a až při osobní návštěvě vyšlo najevo, že mám na tuhle studii až příliš vysoké BMI, což mi měli říct dřív, než mě pozvali, ale nějak jim to nedošlo. Už ani nevím, co to bylo za nový druh operace, ale podle slov doktora se to pro mě stejně nehodilo, mělo se po tom zhubnout jen asi 20 kilo. Byl to hezký výlet Pendolinem.

Když jsem konečně v září 2017 navštívila bariatrickou poradnu v Jablonci nad Nisou, vážila jsem už 172 kg. Jablonec jsem si vybrala po dlouhém hledání a pročítání fóra bandingklubu, kde si pacienti vyměňovali zkušenosti se všemi druhy bariatrických operací, psali své názory, a jako jediná přijatelná možnost mi vyšel MUDr. Vraný z Jablonce. Zmiňovaná OB klinika byla na fóru hodnocena spíš negativně, takže jsem byla ráda, že jsem tam nešla. Je pravda, že jsem tam jednou v čekárně seděla s paní, která byla normální postavy, tak jsem se jí ptala, co tam dělá. Řekla mi, že jí na OB klinice doporučili jít na plikaci, protože má cukrovku, a bylo jí řečeno, že jí tahle operace pomůže. No... připadalo mi to fakt hodně divný, jak to dopadlo, netuším.

Naopak, Jablonecká nemocnice byla na fóru hodnocena pouze kladně. Zkušený operatér, usměvavý pan doktor Vraný je sympaťák, který zná své tlustoprdy, a tak jsem se mu šla svěřit do péče. Podstoupila jsem všechna možná předoperační vyšetření včetně kolonoskopie, a dostala termín operace 7. 3. 2018.

Všechno proběhlo v naprosté pohodě, v podstatě mě po operaci vůbec nic nebolelo, měla jsem v břiše jen 8 vpichů po laparoskopii, které se krásně hojily. Druhý den jsem bylo schopná normálně chodit. Po týdnu mě z nemocnice propustili a já frčela zpátky do Prahy hubnout. Teď už jen stačilo měsíc vydržet na vývarech, pak přejít na kaše, a dostat se postupně zpátky k pevné stravě. Množství ovšem mohlo být jen 100 - 150 ml, víc se do žaludku nevešlo. Když vám takhle drasticky zmenší žaludek, přestanete trpět hladem. Největší potíž je po takové operaci dodržovat pitný režim. Jedna ze zásad totiž je, že nesmíte jíst a pít zároveň, aby strava nenabobtnala a neroztahovala žaludek. Do té doby jsem byla zvyklá pít celý život jen čistou vodu, protože v dětství jsem sladkou šťávu pít nesměla, ale teď pro mě byla najednou strašně těžká do žaludku. Začala jsem si proto hodně ředit ovocný džus, abych vypila alespoň něco. Litr byl ze začátku maximum, co jsem do sebe za den dokázala dostat, a dodnes to není žádná hitparáda.

Hubnutí začalo hned. Za týden v nemocnici už jsem byla o tři kila lehčí, a pak už to šlo jen stále rychleji dolů. Byla radost stoupnout každý den na váhu, a sledovat, jak váha klesá, ale mělo to samozřejmě své důsledky. Tenhle způsob hubnutí je opravdu nezdravý. Je skutečně jen pro hodně tlusté lidi, kteří nejsou schopni žádným jiným způsobem shodit. Pro mě byl největší problém přejít zpátky z kaší na pevnou stravu. Spoustu jídel jsem nemohla jíst vůbec, třeba těstoviny nebo rýži, ty jsem většinou vyzvracela zpátky, což nebylo nic těžkého, stačilo se nahnout a šlo to samo. Bohužel mi nešlo jíst ani maso, takže bílkoviny. Snažila jsem se ho nahradit mléčnými výrobky, ale v tom množství, které jsem do sebe mohla dostat, to stejně nestačilo. Nedostatek bílkovin způsobil, že mi začaly odcházet svaly. Hubla jsem dál pět kilo měsíčně, ale začala jsem to cítit na chůzi. Jednou jsem vystupovala z autobusu, a selhaly mi nohy. Nestačila jsem se pořádně chytit, takže jsem v podstatě vypadla na chodník. Museli mi pomoct kolemjdoucí, protože sama bych nevstala. Dodnes se mi svaly nevrátily do původního stavu, ale je to taky tím, že necvičím.

Hlad byl tedy operací vyřešen, ale na chuť to u mě mělo vliv jen zezačátku. Nejspíš po té dlouhé době, kdy jsem nejedla nic jiného než tekutou stravu, se mi zdálo všechno sladké strašně přeslazené, až odporně, ale naneštěstí to trvalo jen asi týden. Měla jsem z toho ze začátku radost, říkala jsem si, že je to možná ten zásah prozřetelnosti, který mi pomůže udržet si zhubnutí až do konce života, ale bohužel to rychle přešlo. A co je největší paradox, z většiny zdravého jídla mi bylo zle, zatímco to nezdravé jídlo mi problémy nedělalo. Jedla jsem tedy všechno, co mi v žaludku vydrželo, například škvarky byly naprosto bez problémů. :-D Sladké bohužel taky. Třeba si vzpomínám, že jsem jeden čas jedla k obědu šlehanou lučinu s bylinkama a k tomu kousek salátové okurky. To bylo všechno. Postupně jsem si zvykla alespoň na polívky všeho druhu, což se vždycky na kontrole p. doktorovi nelíbilo, chtěl, abych jedla pevnou stravu, že polívky se do žaludku vejde víc, ale jinak mi to nešlo. Byla jsem ráda, že sním aspoň něco normálního. Příjem kalorií byl pořád tak nízký, že tělo hublo dál. Někdy mi bývalo opravdu zle. Předtím jsem měla vysoký tlak, po zhubnutí mi strašně rychle klesl, stejně jako cukr, ale jaksi nikomu nedošlo, že bych měla přestat brát prášky na tlak. Až když mi jednou bylo fakt hodně zle, že jsem málem nedošla domů, jsem si tlak změřila, a došlo mi, že musím ty prášky přestat brát. Až pak se to srovnalo.

Za rok a půl jsem zhubla 80 kg. Opět jsem se dostala na svou váhu 92 kg. Níž už to nešlo, takže to nejspíš bude nějaká moje hranice, kterou je mé tělo ochotno ještě tolerovat, níž mě ale nepustí. Pravidelně jsem jezdila každé tři měsíce do Jablonce na kontroly, váha mi změřila všechno možné, mimochodem jsem se díky tomu dozvěděla, že častá výmluva "mám těžké kosti" je srandovní, protože celá moje kostra váží jen 4,5 kila. BMI klesalo, metabolický věk se z 65 let dostal do mého vlastního věku a všechno bylo zalito sluncem. Užívala jsem si nové oblečení, rychlou chůzi, i když s běháním se to kvůli svalům mělo všelijak. Kůže na mě vlála, ale představa bolestivé operace mě odrazovala od jejího uříznutí. Nemusela jsem řešit, jestli se někde vejdu do židle, jestli si vedle mě může někdo sednout v tramvaji, jestli pode mnou něco nepraskne, nikdo se po mně neotáčel a nedělal na mě hnusné ksichty, kámošky z klubu XXXL mi tiše záviděly a stala se ze mě normální nenápadná ženská. Ráj na zemi. 

Dlouho to ale nevydrželo. Mé stravovací návyky se operací nijak zvlášť nevylepšily, šlo tu vždycky jen o množství, jaké se vejde do žaludku, a protože jsem sladké jíst nepřestala, tělo si postupně zvyklo na nízký příjem, a cokoliv pak dostalo navíc, začalo pomalu zase ukládat do zásoby. Nejdřív jsem hubnout přestala, chvíli se váha držela, až se křivka obrátila a začala zase pomalu stoupat. Žaludek se postupně zvětšoval, už mi není špatně v podstatě z žádného jídla, jen občas mi něco nesedne. Momentálně mám zpátky 25 kilo, štve mě to, nejradši bych si nafackovala a strašně ráda bych to zvrátila a zase zhubla, nebo by mi možná už jen stačilo přestat tloustnout, ale nejde mi to. Nějak toho nejsem schopná. Řeším to s psychologem, sama se sebou, koukám každý den na chodecký pás, který jsem si v době lockdownu koupila, abych měla alespoň pohyb, ale zatím je všechno marné. Mám pocit rezignace a nemůžu se donutit s tím něco udělat. Všechny ty diety, kterými jsem za svůj život prošla, všechny ty pokusy, které skončily vždycky stejně, mě unavily. Operace žaludku a střeva bohužel nic neudělá s hlavou, kde to všechno začíná a končí.

Usměvavý pan doktor už se při kontrolách v nemocnici Na Františku, kam se letos z Jablonce přestěhoval, už moc neusmívá, je mu už asi jasné, že jsem jedna z těch, co váhu nakonec přiberou zpátky, a nabízí mi, že mi dá na žaludek kroužek, aby se mi zase zmenšil. Přemýšlím o tom, i když nevěřím, že mi to může pomoct dlouhodobě, je to vlastně bandáž. To sladké je moje prokletí, a bohužel se vejde i do malého žaludku. Jsem jako ten chlap, co pil čokoládovou polevu. Zázrak se nestal, psycholožka z Homolky měla pravdu, ale aspoň jsem to zkusila a užila si chvíli pocit být normálním člověkem, kterým nikdo nepohrdá jen proto, jak vypadá.

Nevím, jak to celé nakonec dopadne, jestli se ještě zapřu a zkusím s tím něco udělat, nebo to nechám dojít zpátky, to přinese čas. Držte mi palce. J. :o)

Říjen 2021 v Praze