O blbosti,která se nikdy neunaví.

Blbost je věčná. Nevadí jí zima, nevadí jí léto, a i kdyby na zem spadl meteorit, ona se zvedne, opráší a s úsměvem řekne: "Já to říkala."

Zatímco rozum se musí živit zkušeností, blbost roste sama od sebe. Nevyžaduje péči, školné ani diplom. Stačí jí trochu jistoty a hodně sebevědomí. A čím je větší, tím víc si myslí, že má pravdu.

Blbost se také ráda převléká. Jednou chodí v obleku a mluví o ekonomice, podruhé má tričko a poučuje na internetu. Nikdy nespí – zatímco rozum si občas potřebuje odpočinout, blbost je čilá i ve tři ráno, když píše komentář pod článek, který ani nečetla.

A nejzajímavější na tom všem je, že blbost se nikdy necítí blbě. To je její největší výhoda a zároveň naše největší prohra.

Rozum se občas unaví, znejistí, přemýšlí, pochybuje – ale blbost? Ta má jasno. A kdo má jasno, ten nikdy nepotřebuje přemýšlet.

Takže až zase potkáte někoho, kdo ví úplně přesně, jak to je, usmějte se na něj. Právě jste měli tu čest s nesmrtelným druhem – blbostí, která se nikdy neunaví.