O blbosti,která se nikdy neunaví.

O rozumu, který se ztratil v davu.

Říká se, že člověk je tvor rozumný. To ovšem musí být omyl, protože kdyby to byla pravda, svět by vypadal úplně jinak. Rozum se sice mezi lidmi občas vyskytuje, ale nejspíš jen náhodou – podobně jako tisícikoruna, kterou někdo ztratil na chodníku. Každý o ní mluví, ale málokdo ji našel.

Lidé se dnes rádi hádají o všem – od počasí po konec světa. A čím méně toho vědí, tím hlasitěji mluví. Dřív se alespoň mlčelo ze studu, dnes se mlčí jen proto, že už došel signál.

Kdyby měl každý z nás trochu víc rozumu a méně sebevědomí, možná by se svět točil pomaleji, ale zato příjemněji. Jenže to by se musel změnit člověk – a ten se mění nerad, protože má pocit, že to ostatní by se měli přizpůsobit jemu.

A tak rozum dál putuje světem, chudák s ruksakem, a hledá, u koho by mohl přespat alespoň přes noc. Jen málokde se dočká otevřených dveří. Všude plno lidí, ale na rozum – tam je stále vyprodáno.

O blbosti, která se nikdy neunaví.

Blbost je věčná. Nevadí jí zima, nevadí jí léto, a i kdyby na zem spadl meteorit, ona se zvedne, opráší a s úsměvem řekne: "Já to říkala."

Zatímco rozum se musí živit zkušeností, blbost roste sama od sebe. Nevyžaduje péči, školné ani diplom. Stačí jí trochu jistoty a hodně sebevědomí. A čím je větší, tím víc si myslí, že má pravdu.

Blbost se také ráda převléká. Jednou chodí v obleku a mluví o ekonomice, podruhé má tričko a poučuje na internetu. Nikdy nespí – zatímco rozum si občas potřebuje odpočinout, blbost je čilá i ve tři ráno, když píše komentář pod článek, který ani nečetla.

A nejzajímavější na tom všem je, že blbost se nikdy necítí blbě. To je její největší výhoda a zároveň naše největší prohra.

Rozum se občas unaví, znejistí, přemýšlí, pochybuje – ale blbost? Ta má jasno. A kdo má jasno, ten nikdy nepotřebuje přemýšlet.

Takže až zase potkáte někoho, kdo ví úplně přesně, jak to je, usmějte se na něj. Právě jste měli tu čest s nesmrtelným druhem – blbostí, která se nikdy neunaví.