Ostravski vanočni survival

Všeci u stolu, nervy na pochodu. Ostrava jede…
Je to jen provařená komedie, kde ja su hlavní herečka, scénáristka, kulisák aj blb, co ma všecko odmakat. Dopoledne. V kuchyni bordel jak z Master Chefa po apokalypse. Na lince stojí tři misky, dvě zapomenuté várky těsta, uplivnutý cukr z cukroví, a kapr v lavoru, co na mě čumí jak by věděl, že je mu konec.
Chlap přijde, podívá se a řekne: "Jakys chaos tu maš.."
 Chaos? CHAOS?
To je organizovaná válka. Kdyby přišla hygiena, buď omdli, nebo mi dá vyznamenani za odvahu. A pak přijde ta osudová věta: "Potřebuješ s něčím pomoct?"
A já vím, že ať odpovím "jo" nebo "ne", bude to stejně špatne. Řeknu: "Tak prosím tě, oloupej brambory."
Chlap si sedne, pustí si rádio, oloupe dva kousky tempem, kterým želva vychovává mladé, a pak jde na zachod.
Než se vratí, mám brambory hotové sama. Optá se: "A máme tu tatarku?"

"Ne, nemáme. Ale máme majonézu."

"A proč nemáme tatarku?"
"Protože ju žereš lžičkou v červencu, chapeš?"
"Není třeba být hnusná."
Nééé, to jsem přece docela hodna. Tak ho pošlu … prostřit stůl.
Chlap donese taliře – tři hluboké, jeden mělký, jeden desertní a jednu misku po psovi.
Vidličky? Každá jinak. Jedna ohnutá jak po rvačce v hospodě.
Svíčky dá na opačnou stranu, než sedíme.
A ubrousky? Ty ani neví, že existují. Když to opravím, sedneme si ke stolu.
Děcka řvou: "Můžeme už?!"
Chlap čumí na polévku a hledá oči kapra jak CSI detektiv.
Já se snažím vypadat klidně, ale uvnitř hoří požár tří vesnic. Zvednu lžicu.
A v ten moment začne chlap:
"Máme chleba?"
"Je v košíku."
"Nepřinesla si ho."
"Tak se zvedni a podej si!"
"Nemusíš být agresivní."
To nemusím, ale co už, bubla to ve mně. Polívka dopita. Jdu smažit rybu. Z kuchyně se valí mastná mlha jak z požárního cvičení. Chlap dojde a zas je chytry: "Hlavně ať to nezasmradíme."
"To je dávno. Ten smrad máme z minulého roku," řikam. Pak si sedneme ke kaprovi. Chlap píchne vidličku do masa a vytáhne kost jak antenu na trabantu.
"Zas to ma kosti." Děcka ji salát rukama, drobky lítají jak konfety. Vaječňák mi teče po stole, stromek mi spadl už dvakrát, kočka leží v ořechach a tváří sa, že je to její vlastní lože. A když konečně dojime, chlap natáhne nohy, podrbe sa na břuchu a řekne: "Tak to bylo fajne."
 FAJNE?
To bylo peklo v přímém přenosu. A já to celé odrobila. Ale pak se dívám na tu bandu – děti upatlané, stromek nakřivo, chlap s kapří kostí v košili – a řeknu si:
Ať si to bylo jak chtělo… Vanoce sou super. A ja to zas přežila .