Příběh záporáka

Kapitola 4

Kamil

" Hej! To ses posral? Chceš nás zabít?"

Nevěřícně zírám, a křečovitě držím dveře, kdyby náhodou někoho z nich napadlo, že nás vyvleče z auta ven, a vykuchá nás.

Avie stojí uprostřed osady, a ten blb čeká na mou reakci.

Nikdy jsem nic takového neviděl. Ani v televizi ne. To nejsou staré baráky, ale odporné, polorozpadlé chatrče. Místo oken a dveří díry. Zdi ohořelé a střechy ledabyle pokryty poničenou, potrhanou střešní lepenkou, neurčité barvy. Kupodivu na několika z nich vidím satelity.

Uprostřed ulice...nooo dobře, mezi jednotlivými příbytky, stojí přeplněný kontejner na odpadky a kolem něj hromady nechutných věcí. Poznávám roztrhané špinavé matrace, na kterých jsou neidentifikovatelné skvrny. Chci věřit, že se tam objevily až po vyhození. Prokopnutá, rezavá a evidentně vybrakovaná lednice. A nechce se mi věřit, k čemu slouží. V zadní stěně je díra a z ní čouhá vodovodní kohoutek.

"TO JE CO?" Říkám pomalu a ukazuji tím směrem.

Radek zaostří pohled.

"Tys to nepoznal? Nazval bych to vodovodním řádem místní komunity. Velmi šikovně se jim povedlo nějakým neuvěřitelným technickým zázrakem vyvést ze studny trubky, a když si jdou pro vodu, stačí otočit kohoutkem. Až najdeš odvahu, můžeš se na to mrknout."

Nejhorší na tom jeho zapáleném vysvětlování je, že se ani nesměje a myslí ten obdiv naprosto vážně.

Ještě chvíli hledím na tu hromadu, po které se docela volným tempem pohybuje pár tučných krys, a taky na sněhově bílou kočku sedící opodál.

Pomalu odvracím pohled a zjišťuji, že skupinka místních se rozrostla. Asi čtyřicet mužů různého věku na nás docela nepřátelsky kouká. Téměř všichni mají knír a la Freddie Mercury. Kdyby to byla jiná situace, asi prohodím některý ze svých trapných vtípků. Takhle ani nedýchám. Značkové teplákovky jasných barev. Některé mají dokonce čtyři a více pruhů. V jejich středu stojí evidentně kápo. Netuším, jestli ještě existují cikánští baroni, ale pokud ano, tento by mohl být jedním z nich.

Vysoký asi metr osmdesát, sto čtyřicet kilo. Minimálně. Červenou košili má rozepnutou, a ten pohled fakt není hezký. Tučné, chlupaté břicho a na hrudníku velké tetování. Raději se ani nesnažím zjistit, jestli tam náhodou není nápis "Gadžo a rudý gentleman". Rozčepýřené vlasy, hustý černý bíbr a na krku několik festovních zlatých řetězů.

Když jsem se asi po pěti minutách poprvé nadechl, sklouzl mi pohled na doprovodnou skupinku žen a dětí.

Ženy a dívky všech věkových kategorií. Staré, tlusté matróny, kterým se za sukně a zástěry schovávaly ty nejmenší děti, které snad ještě nikdy neviděly cizáky. Špinavé, nudli měly u nosu skoro všechny. Připadal jsem si tak trochu jako konkistador, který přišel indiány okrást o jejich zlato, výměnou za korálky a skleněné cetky.

Bylo tam ale i několik docela pěkných mladých dívek. Husté dlouhé vlasy, na rozdíl od svých matek štíhlé a vlastně i dost přitažlivé. V černých očích jim šlo přečíst, že čekají, až je někdo oplodní. Nebo alespoň vojede.

"Tak pojď už," drbne do mě Radek.

"Ty se nebojíš?"

"Ne, proč bych měl. Už jsem tu byl několikrát, a zatím se mi nic nestalo. Tak zvedni tu svou posranou prdel a jdeme."

Neochotně jdu za ním a spíš se soustřeďuji na vlastní bezpečnost, než na to, jak se domlouvá s baronem.

"Už citim ty love. A co ten tady děla? To sme se nedohodli, že tu bude někdo jiny. Co!?"

Ježíšmarjá do prdele, on se dívá na mě.

"Fero, zklidni se. To je sponzor, ten všechno zaplatil," vyjel na něj Radek.

"Dobra, tak jo, pane sponzor. Jak to urobime? Co po nas chcete?"

Nejsem schopen slova, a jen v kapse držím pevně mobil, aby mi ho náhodou neukradli. Do čeho jsem to vlezl?

"Fero, už jsme se přece domluvili. Vy vykopete tunel, my vám zacálujeme robotu, a pak budeme pravidelně ukrošům dodávat levný a kvalitní chlast."

"No a budete taky platit i za každe použiti tunelu?"

No to už snad v naturáliích, ne?"

Kápo se zamračí, vystrčí ten svůj břich ještě více. "Ti seru na naturale, slibil si chlast."

"Jo, no. Tak jo, tak chlast," dělá, že ustupuje v domluvě. Je vidět, že Fero je přístupný úplatkům, nebo výhrůžkám.

"Co tam maš? V te kapse?" Za mnou se objevil King kong a sahá mi na nohavici.

"Nic. Vůbec nic. A je ti do toho hovno."

"Nekecej pičo a ukaž co tam maš. Dělej!"

Neochotně vytahuji z kapsy ruku a v ní držím svůj milovaný mobil. Ferův pobočník chvíli kouká.

"Ty nas chceš kamerovat? Chceš nas vyprovokovat? Ty hajzle jeden!"

"Ne ne ne, to je jen mobil. Má sice kameru, ale nebudu nic kamerovat, nebojte se."

Ty vole, už taky mluvím jako debil. King Kong si zřejmě myslí, že je Kevin Costner a musí bránit svého chlebodárce.

Kretén Radek se usmívá a čeká, jestli se ubráním. Hajzl jeden, zabiju ho. Ale až doma.

Když vidí, že opravdu nejsem schopen slova a v nejbližší chvíli si miláčka v kapse strachy rozdrtím, vmísí se do debaty a osobnímu strážci vysvětlí, že se neumím patřičně chovat ve společnosti. Ten pokývá hlavou, a postaví se zpět za Fera.

Ten pokračuje dál, jako kdyby se nic nedělo.

"Nedame se koupit tak lehce. Kolik daš?"

"Deset procent."

"Jak deset procent? Chceme za každych sto flašek deset pro nas."

"Tak jo," pokývne Radek hlavou, a podá Ferovi ruku, na stvrzení dohody.

Atmosféra se zklidnila a den už pak proběhl v poklidu. Ferova manželka nás pohostila kotlíkovým gulášem. Nejdřív jsem měl obavu ho ochutnat, ale pak jsem si po vzoru Radka a Feriho devíti dětí dal. Byl naprosto famózní. Když jsem se zeptal, co to je za maso, že mi ta chuť něco připomíná, Radek jen procedil mezi zuby, že to těžko, a jestli tu někde vidím psy. Blbá sranda.

Pak došlo na ochutnávku našeho zboží. Nebyl jsem na něco takového připraven. Během hodiny jsem blekotal nesmysly o bratrech a objímal se s King Kongem. Za další půl hodiny jsem střídavě zvracel, zpíval cikánské písničky a nutil Radka tančit s šátkem kolem ramen.

Setmělo se mi v momentě, kdy jsem objímal místní kartářku, a oslovoval ji maminko.

Ráno mě probudila neskutečná bolest tam, kde obvykle mívám hlavu. Ležel jsem venku na matraci a se mnou jedna z mladých místních děvčat. Oba téměř nazí. Už vím, co to je za skvrny. Hnus.

Všude kolem se povalovaly naše lahve. Prázdné. A nebylo jich málo.

Radek se objevil asi za hodinu. Modřiny na ksichtě, zakrvácená, roztrhaná košile, Ten určitě nestrávil tak příjemný večer jako já.

"Kurva, dělej, valíme pryč!" zařval, když mě uviděl a utíkal k autu. Na nic jsem nečekal a mazal za ním.

Nastartoval dřív, než jsem doběhl. Naskakoval jsem do jedoucího auta a málem jsem si při tom rozbil hubu.

Když jsme byli v dostatečné vzdálenosti, vyslechl jsem si, jak se ráno probral u Feriho v chatrči mezi dětmi. Stará začala ječet, že je prznitel jejich děcek a fotr přilítl s kudlou v ruce.

"Vole, kdyby tam měli okna, tak proskakuju skleněnou tabulí jako Bond. Večer jsem byl ožralý jako prase, takže mi bylo fakt jedno, kam upadnu. O tom, že by se mi postavil, nemohla být ani řeč. A nejsem peďák. Fuj!"

Po nějaké době jsem našel odvahu se zeptat, jak tedy vidí naše šance na zbohatnutí.

"Úplně na nule, vole. Co jsme nevychlastali, to nám ukradli. Buďme rádi, že se máme jak dostat domů, a to auto můžeme vrátit."

A Nokii mi taky ukradli. Svině.