Statečný Olaf

Ahoj. Jmenuju se Olaf. Máte nějakou svou první vzpomínku? Já ano. Tmu. A ta tma byla jako černo černé temno v komíně. Nebo třeba v ponožce. Jen občas problesklo světlo, jako kdyby někdo škrtnul sirkou a pak ji sfouknul. A pak zase jen ticho, tma a čekání. Ale pak najednou BÁC a přišel zázrak.

Teplo! Měkoučko! A taky něco hodně voňavého. To byli moji sourozenci. Tulili jsme se k sobě, jako plyšáci na poličce. Bylo to moc příjemné.

Ležel jsem a užíval si ten pocit štěstí, když se najednou začalo dít něco divného. Mých devět sourozenců začalo křičet, že maminka má jídlo! Zvedl jsem těžkou hlavu, narovnal své krásné dlouhé uši a snažil se otevřít slepené oči. Moc mi to nešlo. Po dlouhém, vítězném úsilí se mi to povedlo a vítězně jsem se rozhlédl. Jenomže! Všichni sourozenci se tlačili, odstrkovali, nebo stáli ve frontě na maminčino mlíko. A to byl opravdu velký problém, protože jsem si uvědomil, že mám ukrutný hlad. Jak se mám dostat k jídlu, když jsem sice nejhladovější, ale zároveň i ten nejmenší králíček z vrhu?

Rozhodl jsem se jednat. Když naše máma stojí na nohách, zvládnu to taky. Jedna noha, druhá, třetí. Zatím to jde skvěle. Zkusil jsem tu poslední a plácnul jsem sebou na zem.

Napadlo mě, jestli nejsem pokažený. Určitě ano. Tak to asi umřu hlady. Než jsem stihl úplně zpanikařit, zaslechl jsem hlasy. Uviděl jsem dva obry, jak se na nás dívají a povídají si.

Prý si nechají jen ty silné a zbytek… no… ten hodí hadům. HÁDŮM? Kdo jsou hadi? Mají zuby? Žerou malá chlupatá miminka?

Cože? Slabí jdou pryč od maminky? To jsem určitě já, když jsem ještě nejedl. Co budu dělat? Jak se mám zachránit?

Přemýšlel jsem tak urputně, že jsem si ani neuvědomil, že mě zabolelo bříško a pak se mi stala trapná nehoda.

"Hele tati, tady ten se pos …eee.. pokakal." Menší obryně se smála a koukala na mě přes mříže tím svým velkým, červeným čumákem.

No a co? Jsem malý, kdo by to řešil v situaci, kdy mu jde o život? Nejdůležitější je přežít! Ale já se jen tak nedám! Budu trénovat, abych byl ten nejsilnější králík z vrhu. Začal jsem se odrážet čumákem, převalovat se jako sud a přesouvat se z místa na místo. Povedlo se! Udělal jsem svůj první přesun! Jsem hrdina!

Jenže! Najednou jsem narazil do mříže. Já to vzal špatným směrem. Ležel jsem vyčerpaně a s pocitem že se blíží můj konec, když mě najednou někdo popadl a zvednul do výšky. Ne, nebyl to had, byla to maminka.

"Kam ses to zatoulal, ty můj kulihrášku?" zavrněla a přenesla mě zpět k sourozencům. Dokonce je odstrčila a já se mohl nerušeně najíst. Bylo to skvělé. Pil a hltal jsem, dokud jsem nebyl plný jako balón. Ovšem moje bříško opět začalo vydávat ty divné zvuky a už to bylo zase tady.

Bobky ze mě začaly padat a nic jsem s tím nemohl dělat. Když jsem si řekl, že už to fakt nemůže být trapnější, objevil se u klece zase ten obrovský obličej. Větší obr se naklonil a povídá: " Hele, tenhle prcek vypadá jako Olaf z Ledového království!"

"Jééé, no jo!" vykřikla menší obryně . "Má takový legrační čumáček! A taky je trochu kulatý… Tak mu budeme říkat Olaf!"

A bylo to! Dostal jsem jméno! První ze všech sourozenců. Jméno, které zná celý svět! Olaf. Prý jako ten sněhulák, co má rád teplé objetí. A víte co? Já mám rád úplně to samé. A mlíčko. A válení. A… no jo… trochu nešikovnosti. A samou radostí, že mám jméno… jsem se zase trošku… ehm… no víte co.

Druhý den po mém křtu jsem si řekl, že je čas naplánovat útěk. Ne proto, že bych se měl špatně – mlíčko teče, máma mě olizuje, bráchové mě sice občas zalehnou, ale jinak to jde. Jenomže! Co když si obři časem všimnou, že nejsem úplně nejsilnější? Že jsem trochu víc kulatý než svalnatý? Nechtěl jsem riskovat. Potřeboval jsem plán.

Začal jsem tedy prozkoumávat mříže. Věděli jste, že jsou fakt husté? Jako takové tyčky, co se ani nehnou. Zkusil jsem je okusovat – nemají vůbec žádnou chuť, ale tváří se, že se dají překousnout. Nedají. Zatím.

Pak jsem zkusil prolézt spodem. Ani náhodou. Můj zadek už není, co býval. Ještě včera jsem byl malý jako třešeň, teď už jsem spíš broskev.

Rozhodl jsem se, že potřebuji spojence. Někoho, kdo bude ochoten spolupracovat. Napadla mě Šiška – moje sestřička. Je bystrá, rychlá a nikdy se nepočůrá ani z ní nevypadne bobek. Opravdu. Nikdy.

Nenápadně jsem se k ní přišoural, rozhlédl se, jestli se někdo nedívá a zašeptal: "Hej, Šiško, co kdybychom zdrhli? Jako ven, za ty mříže."

Chvíli se na mě dívala, pak si zívla a odvětila: "Zdrhli? Proč? Máme tu mlíko, máma nás olizuje a venku je určitě zima. A hadi, jak říkali ti dva obři. Tady se nám nic nemůže stát."

Zatraceně! Zapomněl jsem na hady. Šiška měla pravdu. Ale pak mě napadlo.

"A co když ti hadi nejsou hadi, ale nějaká přezdívka pro něco super? Jako třeba… Hadi = Hrdinská Akademie Drsných Individuí."

To by dávalo smysl! Co když neodvážné vyhodí, a odvážné vyberou?

Zjistím to! Sice nevím jak, ale zjistím. Než jsem se rozhodl, jak to udělat, ozval se známý hlas:

"Koukej na Olafa, ten zas něco vymýšlí! Jako by byl nějaký akční hrdina!"

Obryně, ta s tím hodně červeným čumákem, mě zase pozorovala. Tvářila se legračně – jako by mě chtěla pohladit i sníst zároveň. Naklonila se blíž a zasmála se: "Olafíku, co ty zas tropíš?"

To je ono! Musím se dostat k ní! K obryni! Jestli si mě oblíbí, vezme si mě domů. Do svého hnízda. Tam určitě nejsou hadi!

Okamžitě jsem začal na svém plánu pracovat. Vždycky když obři přišli, postavil jsem se na tři nohy, čtvrtá se tvářila unaveně a moc mě neposlouchala, taky jsem zrychleně začal pohybovat čumákem, to se jim líbilo. Snažil jsem se udělat kotrmelec, jako jsem to viděl u Šišky. Ale proto že ho neumím, spadl jsem na záda a potom jsem se… no… znovu trochu počůral. Nejenom. Ale s úsměvem! To je důležité.

A víte co? Ono to fungovalo

Obryně se smíchem volala: "Olafíkuuu! Pojď sem, ty kouličko!"

A tak jsem pochopil, že možná ani nemusím utíkat. Možná stačí jen být… ten úplně nejroztomilejší králíček na světě.

A jaký je můj nový plán?

• Být tak rozkošný, že mě vytáhnou z klece.

• Vybojovat si trůn v lidském hnízdě.

• A zjistit, jestli hadi vážně existují. Ale to už je příběh na příště…