Nesmysl pro orientaci

Je všeobecně známo, že průměrné ženě nepomůže ani dobrá a velmi drahá navigace. Taky žádný muž nepochopí, když se z reproduktoru ozve "Po šesti stech metrech zahněte vpravo", že žena okamžitě dynamicky a přesto lehce otočí volantem. Nebo třeba po dvaceti metrech. A občas se trefí i vpravo. Není nutno to zbytečné vysvětlovat. My ženy víme své. Důležité je uvědomit si, že je to mimo jiné dáno rozdílným technickým myšlením mezi oběma pohlavími. A taky nás muži od období dospívání přesvědčují, že deset centimetrů je dvacet. No a to se na každé ženě samozřejmě podepíše.

Pravidelně a ráda jezdím na kole. Stále stejné trasy. Pravidelně a ráda chodím. Stále stejné trasy. Tak jsem si myslela , že už bych to svoje odšlapala i poslepu. Nedávno jsem nestíhala a řekla si, že pochod v závěrečných dvou kilometrech zkrátím. To už se nic nemůže stát. Odhadem pět set metrů před cedulí obce jsem odbočila k JZD (pro mladší ročníky Jednotné zemědělské družstvo). Tedy v současné době asi k ZD. Okamžitě když jsem vešla do dvora, byla jsem vypoklonkována, že tam nemám co dělat, že tam jsou jen krávy. A tak to potěší, že?

Nechtělo se mi vracet, tak jsem areál obešla a objevila malý potůček. Vydala jsem se podél břehu. Z potůčku se během pár metrů stal potok široký. Jeden břeh lemován plotem, druhý budovou družstva. Pořád se šlo docela pohodlně. Po dalších metrech už tu byl jen hluboký potok a silně bažinatý břeh, kde se každým krokem noha bořila minimálně po kotník do smrduté hmoty. Chytala jsem se plotu a najednou se objevil velký, vzteklý uřvaný pes. Zuby jako Edward Cullen ze Stmívání. Vyděsila jsem se, pustila a upadla na zadek do vody. Pak už jsem neřešila, zda jít vodou nebo bahnem.

Došla jsem do vesnice a zjistila, že pokud bych se chtěla dostat na břeh, musela bych lézt po čtyřech do bahnitého srázu. Vzhledem k tomu, že bych vylezla v centru obalená jak smradlavý bahňák a moje ego elegantní ženy z města to nebylo schopno přijmout, otočila jsem se, a potupně se vracela stejnou trasou.

V nejhorším úseku zazvonil telefon. Přijmu hovor a tam moje kamarádka volá z auta a představuje mi svého přítele. Čvachtám se po kolena ve vodě, zmrzlá jak psí hovno a mile s nimi promlouvám. Už se to nedá vydržet a mám strach, že mi telefon spadne do vody tak se loučím "Seru na to, celá cesta je na hovno, to se do prdele nedá přežít. Ráda jsem vás poznala a mějte krásný den jako já." Z potoku jsem vylezla špinavá, páchnoucí a durch mokrá. Vrátila jsem se na původní cestu, prošla celou vesnicí, pro jistotu s nasazeným respirátorem a sklopenýma očima. Snad mě nikdo nepoznal.

Takže dámy, choďte jen tam, kde to znáte, nebo podle navigace. I to i tam kde to znáte.