Turisťák pro starší a pokročilé

Na staré roky jsem se rozhodla, že ke svému úplnému štěstí potřebuji titul. Nooo ono to tak úplně nebylo, protože novelizace zákona o pedagogických pracovnících bude výrazně, a to především finančně upřednostňovat učitele s vysokoškolským vzděláním. Takže pokud se nechci vrátit k původnímu zaměstnání prodavačky v řeznictví, něco s tím musím udělat. Naštěstí! Naštěstí mám za sebou už rok studia výživového poradce na vysoké škole, takže přestoupit na obor sportovní a kondiční specialista je hračka.

Nebudu popisovat, jak je těžké před padesátkou nastartovat mozek. Ale co je horší, to je povinná účast na pobytovém kurzu v přírodě a na lyžařském kurzu.

Takže turisťák. Z pracovních důvodů jsem se nemohla zúčastnit se svou studijní (a hlavně věkovou) skupinou a jela o týden později. Při příjezdu na místo mnou cloumaly dva pocity. Vzpomínka na mládí, to byl ten krásný. Ubytování v padesát let starých chatkách, spaní na palandách ve spacáku a k obědu UHO. Moje generace zná jako univerzální hnědou omáčku. Druhý pocit už nebyl tak příjemný. Okolo areálu zaparkovaná auta značek, na které nikdy nebudu mít a po hřišti tam běhala mládež ve věku kolem dvaceti let. Ještě že mám sebou slivovici. Hned je vše krásnější a přijatelnější.

První den - vázání uzlů. K vykonání této zkoušky, musel každý zvládnout uvázání sedmi druhů uzlů. Pamatuji si z mládí, jak šla nějaká princezna kolem jezera, vylezl asi drak a snad ji stáhl k sobě. Pokud pominu drastický obsah příběhu, který by v současné době zřejmě sloužil jako předloha pro "Hru o trůny" devátou sérii, mám matnou vzpomínku, že se snad jedná o námořní uzel. Jediné štěstí pro mě a ostatní ženy bylo to, že se překrývaly kurzy dva a v tom, který se blížil ke konci, byli vojáci, výsadkáři a policajti. Vždycky jsem se tedy na nějakého nalepila, ten mi ukázal, jak se uzel váže, já si to párkrát vyzkoušela a mazala za profesorem, před kterým jsem jej bravurně uvázala. Nebudu ani říkat, že vše jsem zvládla na plný počet bodů. Jsem fakt dobrá.

Druhý den - orientační běh. Jsem typická ženská, která pokud nemá zapnutou navigaci, zabloudí i v rodném městě. Zadání znělo jasně. Máte maximálně hodinu na to, abyste se podle zadaných bodů na mapě orientovali v neznámém terénu. Během tohoto času je třeba oběhnout všechna stanoviště a vrátit se zpět. Zkouška bude uznána prvním patnácti a zbytek ji bude opakovat. Představa, že budu někde na pokraji Prahy v lese běhat s buzolou, mě úplně odrovnala. Ty vole jsem dáma a ne partyzán! Udělám vše pro to, abych byla v patnáctce. Vyběhla jsem a už jsem nevěděla kde je sever a kam mám běžet. Rychle jsem se rozhodla pro jednoduchou taktiku. Jakmile někoho zahlédnu, valím za ním. Mladí a nabušení kluci se evidentně vyznali. Po běhu křovím, kdy jsem si roztrhala bundu a ksicht, po rádoby běhu v blátě, kdy jsem musela vytahovat boty z bažiny, a po trmácení se do kopce, kde jsem zjistila, že mlaďoši už taky neví kde jsou. Po nekoordinovaném běhu sem a tam, při kterém jsem občas natrefila na nějaké to stanoviště s razítkem, jsem doběhla do tábora a čekala. Jaké bylo zklamání. Ovšem ne moje. Jedenáctá! Ty pohledy, to fakt stálo za to. Ta? Ta stará? Ouuu jé, život je tak nádherný!

Den třetí - slaňování. Vyfasovali jsme přilby a na napnuté síti si každý vyzkoušel, jestli umí vyšplhat a seskočit dolů. No problema. Tak jsem se postavila pod fakt vysoký strom. Někde tam nahoře ve větvích sedí profesor a dohlíží na to, zda jsme zdatní, nepodvádíme a taky tak trochu na bezpečnost. Asi by nechtěl nést zodpovědnost za úmrtí studenta, byť staršího, který už to má za pár. Spolužáci dohlédli na to, zda jsem se správně a bezpečně připoutala a vyrážím. Jde to. Po pár metrech slyším křik, jestli jsme se zbláznili a ať mažu dolů a nasadím si helmu. Ououou. No malá chybička se vloudila. Lezu dolů a po nápravě chyby opakuji pokus. Tak a je vymalováno. Uvědomila jsem si, že mám panickou hrůzu z výšek. Lezu pomalu nahoru a ten malý skřet se mi směje a pohupuje nohama. Řekla bych, že těch deset, patnáct metrů bylo nekonečných. Po nekonečné době, kdy přes slzy nevidím, kam lezu, sedím vedle něho a bulím jak malá holka. Dost dlouho mě ten malý, starý, spokojený skřítek držel kolem ramen a ukecával, že nějak se dolů dostat musím. Nepamatuji si jak, ale slanila jsem. Musím říct, že jsem ve finále byla spokojena, i když vím, že na strom a na lano už mě nikdo nedostane.

Den čtvrtý - přežití v lese. Tak to bude v klidu a pohodě. Pět lidí včetně mě naložili do auta a vyrážíme. Odhadem osm až deset kilometrů od tábora, do celkem hlubokého lesa. Musíme si udělat přístřešek z přírodních materiálů, přičemž nic nezlikvidovat, nelámat a netrhat. Celkem rychle se to povedlo. Mladí a neklidní byli moc šikovní, a když jsme dali všichni ruce k dílu, měli jsme kam hlavu složit. Po převalování se ve spacáku jsem pochopila, v čem je záludnost této zkoušky. Immortal Fenyx Rissing, open-world, iceshoot, key drop, keyboard, 0290 koní, titanové turbo. Víc si fakt nepamatuji. Jak bylo krásné a romantické v našem dětství bát se jestli nepřijde upír, Norman Bates nebo si vykládat, kdo viděl Texasský masakr motorovou pilou. No, ale zase mě to nenutilo se strachy tulit ke spolunocležníkům. Na obranu tohoto zážitku musím říct, že se mi skvěle usínalo, protože jsem slyšela blablabla a to mě tak krááásně uspalo.

Je potřeba říct, jak je teď moderní, že jsem opustila svou komfortní zónu. Určitě jsem ráda, že asi umím přežít v přírodě. Pokud bych byla ohrožena na životě, poběžím dle buzoly severním směrem, vylezu (samozřejmě s přilbou na hlavě) na ten nejvyšší strom kde se přivážu ke kmeni námořnickým uzlem a blablablabla úplně blbá budu spát, dokud ohrožení nezmizí. Jen doufám, že to nebude trvat dlouho. Pan profesor nás nenaučil jak ulovit a zpracovat jedlou zvěř.