Zahradní romantika

Když se žena vdá, a je jedno jestli poprvé, nebo podruhé, vždy nastane stejný problém. Vyrovnání se s novým prostředím, novým životním stylem, nároky na druhé a hlavně na sebe.

Já se po padesáti letech dostala z města na vesnici. Když pominu vše ostatní, naprostá novinka v mém životě byla, je, a dlouho asi bude zahradničení.

Po roce jsem se zmínila, že bych ráda pár záhonků. Jahody, cukety, dýně. Nic náročného a výsledky ať jsou viditelné. Jiříček dlouho zadumaně koukal do dáli, vzal papír, tužku a dost dlouho s ním nebyla kloudná řeč. Výsledek byl hodný ředitele logistiky. "Koupíme betonové desky na ohraničení záhonků, navozíme a překatrujeme hlínu, dovezeme hnůj. Naplánujeme si, co chceme vysázet a pěstovat. Co do skleníku, co na záhonky. Určíme spon mezi jednotlivými rostlinami. Co se hodí na slunce, co do stínu." Konečná. Přestala jsem vnímat od slova překatrovat, bo fakt nevím co to je.

Já si zatím přestavovala, jak v květovaných šatičkách vhodných na zahradu, s elegantním slaměným kloboučkem a barevných pracovních rukavičkách okopávám záhonek, pleju, sbírám rybíz a jahody. Ve chvílích, kdy nebudu na zahradě tak strašně dřít, sednu si k bazénu a budu popíjet chlazené víno s domácím rybízovo jahodovým koláčem. Jasná vesnická nádhera.

Skutečnost? "Lásko, běž si obléct něco praktického, v čem ti nebude zima, a co můžeš umazat." Tak jsem skončila v pánských montérkách asi o tři čísla větších a rozhodně to sexy nebylo. Vaťák poděděný bůhví po kom, taky moc parády nenadělal. Rukavice sice dámská velikost, ale bez jakékoliv ozdoby. Jediné co jsem si prosadila, byly sportovní tenisky.

Do chvilky jsem je měla obalené blátem, montérky promočené po kolena od té zasrané rosy. Začala jsem plít a manžel na mě volá "Hele co tu je." Kouknu a tam HAD! Odhadem tak metr dlouhý a ve vycházejícím slunci jsem jasně viděla klikatou čáru na zádech. Myslela jsem, že umřu. Než jsem se probrala z totální hrůzy, byl fuč. Opatrně jsem tedy vykonávala zahradnickou dřinu a pořád se rozhlížela, odkud se ta anakonda připlazí, aby mě zabila. Uštkla nebo zardousila, to je asi jedno. Smrt je v každém případě jistá. Jen mě překvapovalo, jak je manžel klidný.

Mezi tím jsem nacházela odporné slimáky, sbírala je a pokládala vedle záhonku, aby nežrali naši úrodu. Když to Jirka uviděl, byla jsem jemně poučena, že se slimáci určitě vrátí, protože salát je větší lákadlo, než obyčejná tráva. Tak jsem je v nestřežených chvílích házela sousedovi přes plot. Nyní už přišlo pokárání. Že se vrátí, protože naše úroda je určitě chutnější. Takže jsem je začala dávat do sklenice od tatarky, přičemž se začal projevovat můj silný dávivý reflex. Je pravda, že pak už se tam žádný slimejš neobjevil (asi si dali echo o vraždící maniačce), ale odporná slizká hmota ve sklenici tam byla určitě půl roku, protože jen to vzít do ruky a zlikvidovat, bylo nad moje síly.

Večer jsem se opatrně ptala manžela, co udělal s tím obrovským hadem. Jestli ho hodil za plot k sousedovi (to bych udělala já), nebo jestli mu usekl hlavu motykou a hodil ho za plot k sousedovi (což jsem očekávala od něj). Jirka chvíli zřejmě zvažoval, zda říct pravdu, a pak mě seznámil s informací, že ten dvaceticentimetrový slepýš zalezl do kovové trubky, kde zřejmě přebývá a byl tam určitě celý den.

Musím říct, že jsem si neuměla představit, jak je zahradničení nebezpečná záležitost. A ještě u toho ženská nevypadá sexy, je zablácená jako prase, promočená až na dřeň, a už vůbec není čas posedávat a popíjet dobré víno. Maximálně tak naklopit panáka slivovice a makat dál s pocitem ohrožení života.

A tedy nechtěla bych ani být našim sousedem. Vše nebezpečné a přebytečné by mi ta kráva odvedle, házela přes plot. Jak se pak mají udržovat dobré sousedské vztahy?